PARALELNÍ DIMENZE

Paralelní vesmíry vnímají sport a umění jako světy existující vedle sebe, někdy oběma dimenzemi volně prostupujeme, jindy je považujeme za oddělené. Jeden vesmír můžeme nalézt stulený ve druhém, i když se pozorovateli zdá, že vibrují nezávisle na sobě. Obé nastupuje na místo, které v minulosti okupovalo náboženství, spojují nás i rozdělují, dodávají našim životům hlubší význam. Stejný protiklad jako mezi Slávisty a Sparťany lze najít i mezi zastánci tradičních a nových médií. Například sochařství a konceptuální umění považujeme za překrývající se území i za naprosto nesmiřitelné světy a navzájem nepochopená univerza. Všechny metaforické paralely trochu kulhají, právě proto, že jsou to metafory. Jsou to paralely nejasné, kolísající, vyhýbavé, či zastřené. Právě skrze nesmírnou proměnlivost se může náhle zjevit záblesk jasného tvaru poznání.

Ale je v tom něco víc. Je důležité, jak intenzivně se sportu nebo umění věnujeme, co nám přináší. V obojím vyvíjíme aktivitu tvořivou, vnímání sportu i umění není jen pasivní částí procesu. Aktéři jsou na obou stranách, ti, co ze sebe něco vydávají, i ti, co přijímají. Protože smysl má tento nevyčerpatelný pohyb jen jako happening. Jako nepřetržitě probíhající stávání se. Umění i sport mají smysl zvláště, pokud se dějí neustále, bez ohraničení počátkem a koncem. Navazuje-li jedna událost na druhou a vytváří tak ustáleně kolísající a přelévající se hladinu. Jsou-li stále v lidských životech přítomny. Umění a sport nejsou jen činnosti, jimiž se zabýváme, jsou způsobem života, jenž žijeme.

Martina Vítková, kurátorka 2. ročníku Art Grand Slam