MILENA DOPITOVÁ (1963)

absolventka Akademie výtvarných umění v Praze (1987-94, ateliér Intermediální tvorby, Škola prof. Milana Knížáka). Členka skupina Pondělí. Od roku 2015 vede ateliér Intermediální tvorby na pražské AVU. Zabývá se instalacemi a objekty, pracuje také v médiu fotografie a pohyblivého obrazu (videa). Autorka se zajímá o věci a sociální dění, které ji obklopují. Oblast sportu vnímá jako svébytný jazykový systém inspirativní pro vizuální umění. Ve své konceptuálně pojímané práci propojuje vnitřní pohyb reflexivního myšlení s vnějším fyzický pohybem a smyslovým vnímáním. Její videa často vykazují atmosféru komplexního prožitku, zatímco objekty a instalace odkazují k paměti a schopnostem těla.

1. Jak byste ve třech slovech popsala Vaši tvorbu? 
MD: Obsah různá média

2. Co vás jako první napadne, když se řekne Art Grand Slam?
MD: Název ArtGrand Slam mám spojen s projekty inspirované sportem. Je to otevřený prostor, napříč generacemi, stoletími, kde sportovní tématika má své místo v různých kontextech vizuálního umění. Stává se základní stavební jednotkou, komunikačním prostředkem, emočním ohňostrojem, otiskem společenských hodnot a vztahů, kde na konci cesty nemusí stát stupně vítězů.

3. Kdy jste naposledy sportovala?
MD: Kdy jsem naposledy sportovala? Asi včera ve Stromovce hodinovou rychlou chůzí.

4. Zašla byste si při příležitosti výstavy v Paříži na Olympijské hry?
MD: Jestli bych zajela na Olympiádu do Paříže? Jasně, moc ráda: krásná atmosféra, mnoho emocí na jednom místě, jedinečný zážitek a prostor pro inspiraci.

5. Existuje nějaký umělec, který Vás inspiruje? 
MD: Je jich celá řada... pokud bych musela uvést jednoho autora nebo autorku, byla bych v rozpacích, kdo by měl stát na stupni vítězů jako první.

6. Našel by se někdo i ve sportu?
MD: Opět nevím, je těžké říci, kdo z těchto osobností by měl dostat prvenství. Ve sportu mě inspirují jednotlivé disciplíny, jejich podstata, zacílení, síla vůle, vysněné příběhy, je to pro mne svět zastoupený i těmi, pro které je sport životním postojem, zábavou a každodenní radostí. A za tím vším je spousta anonymních jedinců. Sportovní prostředí mě mnohokrát inspirovalo. Například v trojprojekci Mé tělo je můj chrám jsem přenesla balet pod vodní hladinu. V holografické projekci Já, mám, pojď, já, jdu !  probíhal pohyb, tanec v týmové performanci, vycházející z volejbalové hry nebo prostová instalace   Sluneční hodiny je sestavena z barevných švihadel. Tanec v různých rovinách a kontextech se u mne objevil také například v Sixtysomething nebo v projektu Vím, źe nemůžeš slyšet tuto píseň.

7. Chtěla jste být umělkyní již od dětství?
MD: K výtvarnému umění jsem se dostala v osmé třídě základní školy, kdy jsem si během běžné nemoci krátila čas malováním krajin z pohlednic. Po absolvování gymnázia a uměleckoprůmyslové školy jsem byla přijata na Akademii výtvarných umění.  Od té doby bylo zřejmé, čemu se chci dál věnovat.

8. Dá se v umění soutěžit?
MD: Určitě vše záleží na osobnosti. Pokud se soutěží v nejlépe odvedené práci, pak je takové klání se sebou samým skvělé. Konfrontace s kolegy a kolegyněmi, kteří disponují podobným hnacím motorem, je na výstavě jedinečná zkušenost a zážitek, jenž jedince zdravě posunuje v tvůrčí práci dál. Soutěžení typu kdo z koho nebo usilování o umístění na můstku vítězů může být vysněnou metou pro mnohé i v našem oboru. To s sebou musí nést ale také frustraci, zmar, nevraživost z nenaplněného cíle, a to má pak za následek narušení vzájemných vztahů i trápení toho, koho se to týká. Já jsem to tak nikdy neměla, vítězstvím pro mě byl ten zasloužený hřejivý pocit, kdy se něco podařilo, a vážila jsem si každé příležitosti a nabídky vystavovat nebo realizovat projekt, ať to bylo v New Yorku, Benátkách nebo v Praze.